| 08 Únor 2010
Každý majitel činčily by ji chtěl ochočit tak, aby se nechala zvednout a hladit, případně přiběhla na zavolání. Nicméně ve volné přírodě jsou činčily kořistí mnoha predátorů, takže opatrnost musí být jejich přirozeností.
Samozřejmě platí, že čím mladší zvířátko si pořídíte, tím bude navazování kontaktu snazší.
Při troše času a trpělivosti může být činčila v krátké době tak krotká, že nebude utíkat a schovávat se před vámi, jakmile se přiblížíte.
Podstatou je stále odměňovat žádoucí chování drobnými pamlsky, například rozinkami. Ze začátku odměňujeme maličkosti, jako když se odváží přiblížit k ruce, kterou jsme vsunuli do její klece, nebo po ní šplhá. Po pár dnech by měla být na ruce zcela spokojená.
Postupem času, když si zvykne na přítomnost člověka, odměňujeme to, že se snaží prozkoumávat dlaně a pamlsek hledat, lozí nám po ramenou. Během dalších dní už si možná vezme rozinku z našich rtů.
Po vypuštění činčily z klece je nejlepší sedět klidně na podlaze poblíž a nechat ji, ať se osmělí sama. Zásadně ji nestresujme žádnými prudkými pohyby, je to zvířátko zpočátku velmi bázlivé.
Je třeba mít stále na paměti, že nemáme činčilu na mazlení. Je příliš energická na to, aby vydržela sedět na klíně déle než několik vteřin, ale jakmile si člověka oblíbí, bude mu ráda dělat společnost a lozit po něm.
Možná budete chtít překročit hranice pouhého ochočení a přistoupit k „výcviku“.
I ten je založen na systému drobných pokroků a následných odměn. Je možné činčilu naučit, aby přiběhla na zavolání. Je také schopná vracet se ve stejnou dobu do své klece, pokud tam vždy nalezne pamlsek. To je velice užitečné, není třeba pak každý večer činčilu honit a způsobovat jí tím stres z pronásledování.
Dočetla jsem se i o činčilách, které na povel skákaly a válely se, ale „naživo“ jsem zatím nic takového neviděla.
